I když jsem od r.1945 svůj nový domov a existenci našel v Ústi nad Labem, kde jsem v ochotnické činnosti pokračoval do r.1964, přesto jsem se rád vracel do své rodné obce, byť jen na chvilku, zván k různým příležitostem svými přáteli. Při těchto návštěvách jsem pozoroval jak se způsob života v Jarpicích, Budenicích i v Šlapanicích mění.

Vždyť kulturní činnost je nejen úřady, ale i různými institucemi, podniky i závody všestranně podporována. Je to snad nezájem, nebo nedostatek schopných lidi? Při rozhovorech se známými jsem se však přesvědčil, přesto. že od posledního divadelního představení uplynulo mnoho let, je vzpomínka stále živá a při každém setkání se k ní v hovoru vracíme.Při jednom takovém hovoru s učitelem Miroslavem Horou, jsme se shodli, tento úsek kulturního života našich obci zachytit a sepsat. Vzpomněl jsem přitom svých zápisů z let 1925-1945 které se pro svou podrobnost mohou použit jako hlavni či základní materiál k sepsání kroniky. Pro úplnost však bylo nutné obstarat doklady o činnosti v Šlapanicích, Budenicích a sboru dobrovolných hasičů v Jarpicích. Něco mi ze svých archivů zapůjčili uč. Mir.Hora, Stanislav Prošek a p. Jiří Brádka, vnuk Aug.Brádky. Za zapůjčení velmi pěkných a obsažných kronik sboru dobrovolných hasičů a Těl.jedn.Soko1 ze Šlapanic, srdečně děkuji manželům J. a M. Bulisovým, kteří mi toto ochotně obstarali a při shánění jiných, pro mne důležitých informací, mi byli vždycky nápomocni. Jarpičtí, ačkoliv tu existuje kronika psaná statkářem p. Louckým, neprojevili o její zapůjčení zájem, což je ku škodě celé věci a proto také zprávy o kulturní činnosti sboru dobrovolných hasičů jsou tak chudé. Při chronologické sestavě událostí, zvlášť před rokem 1920, jsem byl nucen uchýlit se místy k improvizaci, aby celý sled byl zajímavý a nebyl pouhým výčtem dat. Vzpomeňme těch kteří uvedli u nás v život první ochotnické divadle. Kdo byli Aug.Záveský, Ant.Hora, Aug.Brádka, Ant.Zázvorka. Obyčejní lidé, řemeslníci a poslední pokrokový sedlák.

Všechny však spojovala jedna myšlenka. Vytvořit dobrou věc, zábavu i vzdělání pro sebe a své spoluobčany.Není bez zajímavosti, že se tenkrát, v tak čistě zemědělských vesničkách, kde se pracovalo prakticky celý rok, od slunka do slunka, našlo dostatek ochotných lidí k spolupráci. Z těch pak se časem vytvořil velmi dobrý herecký kádr. Jarpice byli také rodištěm dobrých hudebníků z nichž nejstarší a nejznámější byl rod Horů. Od nepaměti se tu hodně hrálo a zpívalo, což mělo velký vliv na rozvíjející se divadelní činnost. Na počátku třicátých let, kdy už bylo vybudováno u Křížků nové stabilní.jeviště, je u ochotníků patrná vzestupná aktivita.

V té době se také objevila na scéně první hra se zpěvy. Jejího hudebního a zpěvního nastudování se ujal Ant. Hora. Bylo však potřeba dalších. Přišli a pomohli. Erich Winkler, uč. Ant. Koutník uč. Jos.Vaněk, uč. Boh. Neumann s manželkou a uč. Mir. Hora. Všichni Jarpičtí a Budeničtí, kteří obětovali svůj volný čas dobré věci - hudbě. Počet i kvalita představeních stoupla. Patnáct roků trvala tato kulturní žeň. l.ledna 1944 po velkém úspěchu hudebně zpěvního koncertu, všechno najednou ztichlo. Pak už následovalo jen několik dobrých činoher, jednoroční přestávka, pokus o nevázání ne starou tradici a 28. listopadu 1948, úspěšným divadelním představením “Maryša”, činnost definitivně skončila. Co to zapříčinilo?

Dopsal jsem poslední řádky kroniky, z archivovaných i soukromých písemných materiálů, ale také z mých osobních vzpomínek herce, režiséra a neúnavného člena ochotnického divadla u nás v Jarpicích. Jsem šťasten, že jsem si mohl na sítnici již

unaveného oka vyvolat krajinu, kde stávala moje kolébka, nesmazatelně hluboko vryta v mé duši, se všemi jejími proměnami roku i historie, ale také množstvím obrazů z mého života, které mi vzpomínky ještě jednou promítly na oponu jarpického jeviště. Ne jenom tam, ale i do zakouřených prostor šenků, vymrzlých sálů, které prázdné, s ozvěnou naslouchaly vzrušeným debatám připrav dramaturgických plánů. Sály, které zaplněné do posledního místa, vydávaly radostné projevy s podařeného díla.

Než dopíšu poslední list kroniky a spadne poslední opona vzpomínek v odehraném životním dramatu, chci vyslovit upřímné poděkováni všem přátelům jarpické Thálie. Poděkování za veškeré příspěvky, které byly potřebné, abych vyčerpávajícím způsobem dokončil práci, která mi byla svěřena. Dovoluji si z tohoto místa srdečné poděkovat i svému dlouholetému dobrému příteli, z Ústí n/L., akademickému malíři Josefu Novotnému, za jeho nevšední ochotu, kterou mě provázel po celou dobu moji práce ne jen radou, ale i pomocí.

Přál bych si a jsem přesvědčen, že vyslovuji tato přáni ústy všech nás přemnohých, kteří ve vzpomínkách rádi se vezeme na komediantském voze od jeviště k jevišti, aby se kronika stala památníkem, v němž by rád zalistoval mnohý z dnešní i dalších generací naší vesnice. Aby si čtenář uvědomil a rád pochopil, že my nešli jen za zábavou a převlékáním do kostýmů, za chudičkou usni divadelních šminků a pudry ale že jsme si byli vědomi, že jsme byli apoštoly národní myšlenky, zejména v období obou světových válek a vychutnávali jsme neúnavně všechny hořkostí hereckého života venkovského divadla. Aby mezi těmi čtenáři naši nové generace bylo mnoho těch, kteří by na stránkách kroniky nalezli skryté štěstí, a dovedli si představit, že nás spojovalo do přátelství, bez kterého se žádné dílo nepodaří.Přátelství, jehož ostři se ustavičně brousilo až do našich posledních dnů. Přátelství, po němž by měla zatoužit a realizovat mladá generace v každé obci a z něhož by vzešla myšlenka stát se pokračovatelem divadelní ochotnické činnosti z odkazu předchůdců i k jejich poctě.