Jak už byla zmínka “Šamberkův div. okrsek" spolu s Národním souručenstvím, vypsaly soutěž divadelních souborů ve slánském okrese. Soutěže jsme se zúčastnili a v jejím rámci uvedli

Třetí zvonění,

veselohru o třech jednáních. Děj se odehrává v Neklisech od 8 hod. do 12 hod.

Napsal V. Štech, režie J. Šach, výprava A. Protiva, napovídal L. Hampejs.

Hráli: V. Hartman, M. Hartmanová, M. Klečková, M. Horová, M. Hora, A. Protiva, J. Husák, J. Šach, I. Hodek, M. Kašpárková, M. Stehlíková, J. Kadlec.

To bylo i naším přáním a proto, jak obsazení rolí, tak i samotnému provedení byla věnována péče. Že se nám to podařilo, nasvědčuje tomu dosažený úspěch u návštěvníků, kteří nešetřili potleskem a celé představení doprovázeli bouřlivým smíchem. Všichni účinkující se svých rolí zhostili na výbornou. To byla světlá stránka představení.

Stinnou stránkou byla změněná soutěž. Spolky byly rozděleny do tři skupin a každé skupině určeny 4 div. hry, z nichž si soutěžící mohli zvolit kteroukoliv. My jsme byli zařazeni do 2. skupiny a zvolili si Štechovo Třetí zvonění. Na představení se dostavila tříčlenná porota složená z pánů: Holuba, uč.Nováka a p. Dragouna. Všichni byli ze Slaného. Verdiktem poroty nám bylo přiřknuto čtvrté místo, za které jsme v závěru soutěže obdrželi diplom. Po shlédnuti některých představení, která jsem navštívil před i po nás, mohu říci, že jsme zasloužili umístění lepší. Zadostiučiněním nám bylo, čeho jsem byl svědkem ve Slaném při rekapitulaci soutěže. Zjistilo se totiž, jak rozhořčení zástupci zúčastněných souborů tvrdili, že do porot byli jmenováni lidé, kteří divadlo nikdy nedělali, nebyli členy žádných souborů a mnozí z nich ani do divadla nechodili, tak že jejich vědomosti o divadle byly velmi mlhavé a jejich posudky by tedy neměly být rozhodující. Byla to bouřlivá schůze, v jejíž závěru bylo konstatováno, že soutěž svůj účel nesplnila, ale napáchala v celém divadelním okrsku víc škody než užitku. Pro nás i naše příznivce to bylo představeni zdařilé a ani zůstatek s příjmy K 595,-- nebyl špatný.

Svobodův Poslední muž je hrou, která se často objevuje na scénách městských i venkovských. Byla několikrát vysílána rozhlasem i zfilmována. Je to veselohra plná komických situaci a má svižné tempo. Její figurky jsou vesměs milé, přívětivé, včetně tatínka pedanta a starostlivé, věčně ustrašené maminky. Pro herce je to hra náročná a má-li dosáhnout žádoucího úspěchu, musí každý svou roli ovládat, ale i žít. Toho si byl vědom režisér Il. Hodek a obsazení i režii provedl pečlivě. I když musel ze svých nároků na herce něco slevit, podařilo se mu spolu s kolektivem vytvořit velmi dobré představení.

Kohout v podání Jos. Švestky byl velmi dobrý, i když se v této roli, jak sám říká, necítil dobře. Zato jeho manželka, v podáni M. Kašpárkové se úplně překonávala. Její starostlivost : “…tatínku, ano- tatínku - hned - Helenko, podej tu šálu - Zdenko- sklenici - vodu - honem - tak - tatínku tady je lék”. Bylo to dokonalé pojetí role. Jejich děti, Helena v podání Mil. Klečkové, a Zdeňka v podání M. Horové byly velmi dobré. Ukázaly, že několikaletým působením v souboru získaly rutinu dobrých hereček, ale i sympatie obecenstva. Jejich bratr Jaroslav v podání Mir. Nováka byl slabší, přesto že se snažil se svými partnerkami alespoň “držet krok”, v některých pasážích se mu to nedařilo. Dr. Macek v podání I. Hodka byl přesvědčivý. Jako režisér nastudoval roli tak, aby odpovídala asi jeho pojetí hry. Ing. Bečvář v podání Mir. Hory byl velmi dobrý. Dokázal, že je nejen jako hudebník, ale i jako herec dobrým nástupcem svého stejně dobrého otce. Vacková v podání M. Stehlíkové a Barušky v podání M. Petržílkové byly celkem uspokojivé. U Petržílkové to bylo první vystoupeni a proto ta nejistota až tréma, i když text ovládala. Pepík byl A. Protivou zahrán bez kazu. Celkové hodnoceni představení dobré, takže účinkující i návštěvníci strávili zase jeden z příjemných večerů.. Pokladník ukládal zůstatek K 529,- .