Výprava J. Šach, masky Frič Slaný, napovídal St. Nitka, technická spolupráce J. Horník.

Příběh se odehrával v době nezaměstnanosti, kdy konexe znamenaly někdy víc neb dobré jméno, či poctivá práce. Hra měla premiéru v Národním divadle v Praze 19. 2. 1936, kde docílila 91 repríz. Obsazení hry zvolil režisér dobře a všichni účinkující se svých rolí zhostili na výbornou. V roli šedesátiletého konservativního profesora, ale poctivce byl A. hotový jedinečný. Jeho dcera Pavla, lékařka, v podání B. Varhulíkové byla velmi dobrá. Její dialogy vedené se svým otcem byly jasným kontrastem mezi dobou jeho, v kterou věřil a dobou nynější, které nerozuměl. Tato doba byla však samozřejmou pro jejího bohatého kolegu lékaře a pozdějšího manžela V. Řípu, kterého přesvědčivě podal Mir. Hora. Pavlin bratr Zdeněk, inženýr bez zaměstnání, kterému z jeho zoufalé situace morálně i finančně často pomáhala, nebyl v podání Jos. Šacha dost přesvědčivý. Roli však perfektně ovládal a odehrál ji poctivě. Mladší Jirka, taky nezaměstnaný , řešil svou svízelnou situaci jinak. Je talentovaným fotbalistou a přes otcův zákaz se mu věnuje, což se neobejde bez častých mrzutostí, ale nakonec mu to vynese zaměstnáni. Roli velmi dobře propracoval a odehrál St. Justin.

I ostatní role, Hanča v podání M.Horově, její matka v podání B. Nejtkové a Jirkův kamarád Franta Cikán, fotbalista v podání Jos. Bulise byly odevzdány beze zbytku. Když všichni odešli slavit dobrý konec, Junek přemožen klesá do křesla a medituje: “Děti teď plují na své kře, žene je bouře. Kde jsou lodě, které by je mohly zachránit? Prapodivná jména mají ty lodě - Vira v člověka - Vira ve spravedlnost - Víra ve víru. To všechno jim bylo vzato. O to všechno byly okradeny. To všechno se jim musí vrátit, jen přijedou-li lodě ještě včas ...SOS, SOS !”

0 významu ochotnického divadla, zvláště na venkově, promluvil p. A. Ježek ze Slaného:

“Ano, vytrvat, jako vytrval jeden z nejstarších jarpických ochotníků, herec, hudebník a režisér Antonín Hora, jehož třicetiletou divadelní činnosti dnes vzpomínáme. 0 divadle se často mluví či píše jako o prknech, které, znamenají slávu!” U nás ochotníků to však není vždycky jednoznačné. Naše prkna znamenají často nevděčnost a někdy i posměch. Odměnou je potlesk ze zaplněného hlediště, popřípadě i trochu uznáni. A tak tomu bylo i u A. Hory.

Vzpomínka autora kroniky J. Šacha na Antonína Horu: “Jako dlouholetý spolupracovník, chtěl bych i já, osobně, na několika řádcích vzpomenout neúnavného, spolehlivého pracovníka, hudebníka , herce, režiséra, dobrého srdce i kamaráda Antonína Hory.

Moje první seznámeni s ním bylo ve dvacátých letech u Hodků, kde byla tehdy umístěna obecní knihovna a on zastával funkci knihovníka. Zde také provozoval svoje řemeslo a často jsem jej při práci sedícího zastihl na sedlářské stolici. Byl však vždycky ochotný, vyhověl a s odbornou znalostí doporučil tu či onu knihu. Někdy byl-1i čas pohovořil a při odchodu s úsměvem zval k další návštěvě. Takového jsem jej poznal a znal po všechna další léta.

Rok 1908 zastihuje Antonína Horu už v pilné práci na poli kulturním. Protože už od r. 1899 tu byly dva spolky, snažící se o rozvoj kulturní činnosti, byl zván tu i tam a nikomu neodmítl. Hlavní jeho působiště však bylo u Sboru dobrovolných hasičů, kteří měli sídlo u Louckých později u Dandů. Byla to celá řada úspěšných her, v kterých hrál, které režíroval a velmi často i scénicky vybavil . Jediným pomocníkem při těchto pracech býval, tehdy, jak sám si často posteskl, jeho učedník. A odměna? Často špatný vtip, posměch ba i ponížení.

V roce 1926 přechází k ochotníkům dram. odboru čsl. soc. dem. strany jako režisér, herec, hudebník i dramaturg. Byl to všestranný ochotnický teoretik i praktik s bohatými zkušenostmi, agilní, rozumný a při tom velmi skromný, často ku své škodě. Všichni jsme si. jej vážili a rádi s ním spolupracovali. Nepamatuji se, že bychom se za 15 roků naší společné práce dostali do kolize. Své názory a přání jsme vždycky vyřešili k oboustranné spokojenosti. Když se mu dařilo, dovedl se spokojeně usmívat, když se nedařilo, objevily se mu na čele hluboké vrásky. Tu pronesl svoje obvyklé rčení. -Člověče to dál nejde!- Všechno dělal s chutí, by1 šťasten, že není sám, že má kolem sebe řadu mladých ochotnických lidí, kteří mají rádi divadlo stejně jako on. Bylo to období radostné a plodné práce a i když nás někdy provázela nepřízeň, nebo se zablýskalo a strhla bouřka, nic toto dobré dílo nezničilo. Takový byl Antonín Hora.

Nemohu skončit , abych ještě nevzpomněl na řadu příjemně strávených večerů v kruhu jeho rodiny, kde se debatovalo jen a jen o divadle. Těchto debat se často zúčastňovala i paní Horová. Jako velký příznivec divadla, měla často dobrý názor či radu při sestavování dramaturgického plánu, obsazování rolí nebo kostýmování. Mnohá představeni, které svou výpravou i provedením budila doma i v okolí údiv, se zrodila při těchto večerních sezení.

V první polovině května r. 1938 jsme začali připravovat Langrovu bohatýrskou hru o našich legiích Jízdní hlídka ale k jejímu uvedení nedošlo. Dlouhé politické napětí ve světě a válečná, hysterie v sousedním Německu se stále stupňovaly. 21. května 1938, kolem jedenácté hodiny noční, ze silného deště, chodí obecní strážník Stan. Prošek dům od domu a doručuje nám povolávací rozkazy. Vlast volá své příslušníky do zbraně. Téměř všichni ochotníci odcházejí za svoji povinností sloužit v obraně své rodné zemi. Po čtyřech týdnech, 19. června 1938, se vracíme do svých domovů a ke své práci, částečně uklidněni, ale přece s obavami o naši budoucnost. Protože práce je dobrým lékem proti starostem, pokračovali jsme v započatém díle, chtějíc Jízdní hlídku uvést 28. září. Události však spěly rychle k tragickým závěrům a my se 14. záři 1938 ocitáme znovu u svých vojenských útvarů a za 4 dny na to, nařizuje prezident Dr. E. Beneš všeobecnou mobilizaci mužů do 40ti let. Osud se naplnil a všechno se zhroutilo. 28. září 1938, opuštěni od spojenců (Francie, Anglie) byli jsme přinuceni kapitulovat a bez jediné rány ztrácíme nejkrásnější a nejbohatší část naši vlasti, která byla vykoupena krvi a slzami národa českého. Ztrácíme i svého presidenta, který odjíždí za hranice. Následuje šílená kampaň proti všemu co je české a demokratické. Je nařízeno rozpuštění všech politických stran a český národ se soustřeďuje do dvou stran Národní jednoty a Národní strany práce. Situace v Evropě stává se den ze dne hrozivější a pro nás vrcholí 14. března 1939 úplnou katastrofou.