předchozí stránka
V první polovině ledna 1929 byla pořádána

Maškarní merenda

a potom už se uvažovalo, jakou hru připravit na jarní svátky. V té době byl s. A. Hájek okresním starostou, za nímž přijížděly často návštěvy úřední i soukromé a tak se někdy stalo, že přišly i mezi nás. Zavítal k nám také p. Antonín Ježek, správce okresního chorobince ve Slaném, známý jako dobrý herec ochotník a dokonce se nabídl, budeme-li potřebovat, že nám rád pomůže. Nabídka byla s díky kvitována a už na příští schůzi, kam byl pozván, byla mu nabídnuta role ve hře, jejíž uvedení bylo stanoveno na velikonoční svátky.

P. Ježek přijal, a tak se zkoušky rozjely naplno.

Tak o Velikonocích 31. března 1929 byla uvedena fraška se zpěvy o pěti jednáních

Pražské švadlenky

Napsal Otto Fastr, režie Em. Maťocha, zpěvy nacvičil Er. Winkler, dirigent uč. Ant. Koutník, napovídal: Stan. Nitka , maskér: Ad. Richtr

Hudba: Ant. Hora, Jos. Kotrba, Jos. Srbek, Bed. Klečka, J.Janda:

Hráli: A. Horníková , E. Maťocha, A. Husáková, M. Hájková, M. Kučerová, A. Ježek j. h., Er. Winkler, M. Korousová, V. Lojín, M. Fořtová, A. Křížová, M. Horová, Vl. Procházková, B. Kalous, J. Ašenbrýl, V. Janda, J. Kemr, V. Husák, M. Matochová, J. Fridrich.

Tato stará, ale velmi vtipně napsaná fraška je pestrým staropražským obrázkem o mladých švadlenkách a jejich dobrých i špatných nápadnících, pod různými záminkami vnikajících do jejich království, do království přísné Serafíny Škrtilové, majitelky módního závodu, kterou velmi svědomitě zahrála A. Horníková. V roli Bernáška se uvedl p. A. Ježek, j.h. prvně a velmi dobře. Přehlédneme-li, že jeho komika byla trochu nadsazená, tak vystupováni a perfektní ov1ádání role byly zase dobrými klady jeho hry. 0 Em. Maťochovi víme, že je přesný a poctivý kumštýř. Projevilo se to v jeho pečlivě připravené režii a neméně i v poctivě nastudované a s velkým úspěchem sehrané roli Řimbaby.

Z ženských rolí byly velmi dobře zahrány Márinka, dcera Havlové, v podání A. Hájkové a Běta, dcera Bernáška, v podání M. Korousové. Komické scény a zápletky stíhaly jedna druhou a bouřlivý smích se ozýval po celou dobu hry. To všechno si připsala na své konto výborně sehraná dvojice komiků V. Husák, v roli ševce Isidora Nováka a jeho dcera Bábi, v podání M. Maťochové. I ostatní se zhostili svých roli dobře a výtka na nějaké nepatrné nedostatky by nebyla na místě. Ve1ký ohlas byl nejen u nás, o čemž svědčí i malé, ale potěšující recenze otištěné v dubnovém čísle slánského časopisu Světlo. Cituji: “Dram. odb. čsl. soc. dem. strany v Jarpicích sehrál o velikonocích veselohru Pražské švadlenky. Bylo to velmi dobré, poctivě nastudované představení, jakých na našich vesnicích mnoho není. Zvláště pěkně se uvedli p. Ježek, p. Maťocha, sl. Korousová. 0 hodnou dávku smíchu se postarali švec Novák, p. V. Husák a jeho dcera Bábi, sl. M. Matochová. Jen tak dál přátelé, děláte to dobře a my Vám k tomu přejeme - zlomte vaz.

S tím můžeme jenom souhlasit. Celý týden a ještě dále si měli v Jarpicích o čem povídat a často se i ozývala melodie písně Na Belvederu - tam v podvečeru. Začaly se ozývat hlasy volající po opakování hry. Protože tohle v Jarpicích ještě nebylo, zvážily se možnosti pro i proti a výsledkem bylo, že hra se bude opakovat. Nebylo to však bez problémů. Pět účinkujících nemohlo z různých důvodů hrát. Nahradily se role dalšími členy, ale to znamenalo znovu zkoušet. Celý měsíc to trvalo, tak že Pražské švadlenky se dočkaly svoji reprízy až 1. května 1929, za stejných podmínek a se stejným úspěchem jako premiéra. Ani pro pokladnu to nedopadlo bez úspěchu. Čistý zisk z obou her byl Kčs 731,-.

Ani Budenice nebo také /Budeničky/ nezůstaly s kulturní činnosti pozadu. Už 26. ledna 1887 byl tu založen zpěvácký spolek Lev, do jehož štítu dali si budeničtí název po slavném krajanu, operním pěvci a skladateli Josefu Lvovi, rodáku z blízké Sazené. Spolek měl 29 členů činných a 12 přispívajících. Předsedou byl Jan Průša, starosta Jarpic a sbormistrem řídící učitel Josef Myslivec. Spolek pořádal pěvecké produkce, plesy, taneční zábavy, zpěvem se zúčastňoval pohřbů, náboženských slavností i jiných příležitostí. Jeho bohatá činnost trvala několik roků. Pak začali členové ubývat, dostavoval se nezájem a spolek na tehdejší dobu dobře situovaný, se po třinácti letech činnosti v roce 1900 rozešel a svůj majetek včetně harmonia, které koupil za 92 zl, dal místní škole.

Pak nastala dlouhá přestávka vyplněná pouťovými a jinými tancovačkami a asi třikrát tu uspořádali v letech 1909 -10, divadelní představení ochotníci šlapaničtí (viz Kronika Jarpická). Sám jako chlapec pamatuji, že zde hostovalo několikrát i kočující loutkové divadlo.

Po 1. světové válce, když se začala u nás kulturní činnost prudce rozvíjet, vznikla i u několika starších ochotníků z Budenic touha mít vlastni kulturní stánek.

Z iniciativy bratří Josefa a Václava Beránků byl založen v r. 1929 spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl. Bylo to sice chvályhodné, ale jak se ukázalo později, nedomyšlené. Hrálo se na sále v hostinci u Ašenbrýlů, kde mohlo být po zbudování i skromného jeviště jenom asi 40 míst k sezení. Proto se také říkalo: "Jdeme do divadla k Tylákům , tam hrajou v sednici /světnice/, ale dobře".

Jeviště? Čtyři dřevěné kozy, asi osm prken, na tom dřevěné konstrukce, kterou zhotovil ochotně starý lodní tesař Karel Šenbergr. Několik oprýskaných pláten, na několika místech děravá opona, ale hrálo se.

Základní kapitál dali ze svých prostředků bratři Beránkové a pokladník spolku, místní obchodník Václav Lácha. Začátek byl slibný. Nadšenců, kteří měli chuť vyzkoušet svoje herecké schopnosti, bylo dost a bylo-li třeba, zaskočili Jarpičtí či Šlapaničtí. První dva roky se hrálo častěji, ale pak už byly intervaly delší. Pamatuji celkem na tři mikulášské zábavy s programem a asi pět divadelních představení. Uvádím však pouze ty, u kterých jsem účinkoval.

další stránka