Píseň:
|
Píseň: |
Ta naše vesnička
ta je tak maličká,
že bys ji ukryl v dlani.
A přec i v cizině
kam osud zavál mě,
budu vždy mysleti na ni.
( Miroslav Hora)
My služebníci Thálie jsme byli v pohybu živých masek, uprostřed kulis, malovaných scenérií, v zajetí vůní krásných líčidel.
My přemnohé životy jsme žili v přednesu líbezné mateřštiny.
My stáli v prvních řadách nositelů osvěty a pokroku.
My do hlediště rozsévali setbu útěchy v období strachu a útlaku.
My stáli pod praporem vítězného boje lidu, za lidové umění, ve svobodném duchu, za svobodu!
Před kostelem u sv. Isidora se zastaví mladý muž, usedá na stupeň pod sochou sv. Isidora aby si odpočinul z únavy cestování v horkém letním slunci a usíná. Zdá se mu, jak vedle něho usedá stín v podobě stařenky a slyší, jak její hlas k němu promlouvá:
“ Jsem minulost, chci tě zavést zpět do tvých Jarpic, za divadlem, za osvětou, které tebe a tvé rodáky svazovalo do přátelství. Rozhlížej se pozorně po krajině, kterou spolu procházíme a naslouchej mému vyprávění, abys zase ty mohl vyprávět svým dětem.
Pojď za mnou pěšinou posypanou jemným pískem, lemovanou živým plotem s pečlivým zástřihem keřového proutí, pod ovocnými stromy švestek a jabloní u cesty, která tě dovede na státní silnici. Všimni si - nikde nic pořezáno, pošlapáno, rozježděno, zničeno. Člověk a příroda ve společné harmonii s krajinou v paprscích slunce i v sametu stínu pod klenbou kaštanů, kterou procházíme až ke sv. Janu a před vstupní bránu do zámeckého parku.
Vstupme a pokochejme se chvíli tou krásou vysázených dřevin i dovezených z cizích krajin. Zadívejme se na koberce udržovaných zelených trávníků a záhonů, rozmařile kvetoucích. Na zmnoženou jejich krásu v zrcadle rybníka tiše brázděného plachetnicemi sněhobílých labutí.
Zde byly často s úspěchem pořádány nejkrásnější kulturní pořady.
Tam před námi, ta bílá stavba se zelenými okenicemi s ručně kovanými mřížemi v přízemí oken, to je zámecká budova. Vybíhá do parku dvoustranným schodištěm s terasou, zdobeným kamenitou balustrádou a končí mezi bohatě kvetoucími záhony, jako všechny ostatní cesty, končící u několika vchodů v přízemí budovy. V levé straně zámeckého křídla je kaple. Zámek byl letním sídlem knížat Kinských, kterým také náleželo celé toto panství. Však pohleďme, dnes je kolem zámku rušno. Jistěže přijelo panstvo, kočár za kočárem v zápřehu koní, které jsou chloubou knížecích stájí. A vidíš, starý vrátný ve zdobené livreji už zavírá bránu. Opustíme tedy i my zámecký park a půjdeme dál krajinou. Zaposlouchej se mladý příteli jak hučí voda, kterou pan otec ve mlýně pustil přes vantroky, aby roztáčela mlýnské kolo.Pohlédni - zde ta vysoká, mohutná a vápnem svítící budova s dlouhými řadami malých zamřížovaných okének, je stará sýpka, pamětník dávných časů roboty a poddanství. Říkalo se jí kontribuční špýchar, do něhož se ukládalo obili a luštěniny pro případy neúrody a podobných katastrof.
A to už jsme u panského dvora. Ta patrová budova je panský dům.V poschodí jsou kanceláře a byt správce dvora, v přízemí byty pro poklasného, panského kočího a také zde bydlil noční hlídač, však pohleď, kolem dokola na ten pořádek.
Po zdi se pnou broskvoně a pruty vinné révy; podél cestiček a záhonů jsou vysázeny řady ovocných stromů. Tam vpravo za cestou je panská zahrada, zásobárna ovoce a zeleniny i květin od jara do zimy. A tady si moudrý člověk vytvořil nejen krásu pro svůj dům, pohodu stínu a vůně, ale i ochranu před větrem, když vysadil tu řadu krásných lip. Tak to má být mládenče, který toužíš po kultuře a inspiraci. Tady jsme u višňovky a ještě než se spolu rozloučíme zadívej se mnou do toho údolí pod námi. Táhne se už od Vraného a potůčky jím protékající omývají ploty mnoha vesniček. Nejkrásnější je úsek, v němž se rozsadily tři vesničky, jako tři sestry, žijící společným osudem, na slunci radostí, ale i ve stínu smutku; Jarpice - Budenice – Šlapanice.
Ani tu svou vesničku skoro nevidíš, zahalenou do zeleně bohatého stromoví, spíše tušíš, že tam, kde problesklo plátýnko štítu stavení, kde vyběhl nad koruny stromů praporek dýmu z komína, že tam na dvorcích, ve světnicích chalup se rodí, žiji a umírají lidé - ve tvých Jarpicích.
Dělníci, kteří ve dvoře pracují, ti bydlí ve dvou domcích pod třešňovým sadem, na jehož konci stojí bývalá ovčárna a dole pod ní ovčín, ve kterém jsou i byty. Ale to už jsi pohledem na humnech Budenic a jen co si maličko vyskočíš, dohlédneš do Šlapanic.
Leč nadešla už chvíle, abych tě opustila, neboť jsi u cíle, kam jsi měl namířeno. Vedla jsem tě do tvé krajiny cestami po kterých kráčeli tvoji předchůdci, na kterých klíčily jejich touhy a sny a měnily se ve vášně a v potřebu kulturních prožitků, které měly být nutným doplňkem lidského života. Vedla jsem tě stejnou krajinou, která však nyní jakoby zesmutněla vinou vaší nevšímavosti a nedostatku lásky, ale znovu zahýří pestrostí květů a plodů, až na jevištích se rozezpívají vaše srdce písní o domově.
Já minulost odstupuji a přála bych si však zůstati přítelkyní, rádcem i pomocníkem tvé přítomnosti, až ze sna se opět vrátíš na zem.
Slunce se v pozdním odpoledni kloní k obzoru, poutník se probouzí, rozpačitě se rozhlíží kolem dokola, jakoby chtěl očima zachytit stín, který s ním rozmlouval, a slyšet ještě slovo, které zůstalo v prostoru...
Vstane a zvolá do směru, kam se obrací - k Jarpicům !
